úterý 9. února 2016

Vážím si věcí...


 Vážím si věcí, které dokážou sloužit po mnoho let. Mám tak šicí stroj, který jsem si koupila krátce po svatbě ještě před narozením mého dávno dospělého syna. Pořád šije. Jen se mu za ta léta opotřebily některé součástky, které už těžko seženu, a tak je z něj dýchavičný stařeček, co to ale možná ještě mladším ročníkům umí ukázat. Například umí spoustu vyšívacích stehů.


Udělala jsem si letos po dlouhém zvažování radost a koupila si nový stroj. A nedá mi to, abych neporovnávala. Reklama slibovala přehršel vyšívacích stehů. Tak to ten můj starý jich má tedy víc. Očekávala jsem stroj z kvalitního kovu. Možná se někde ukrývá uvnitř, ale stroj je tak lehký, že ho tam bude spořivě málo. Zatímco můj starý stroj mi vždy musí na stůl donést manžel, jinak záda trpí, tento lehce nadhodím jednou rukou. Tak si tak v duchu říkám - jestlipak vydrží stejně dlouho jako můj stařeček, který přežil i zemi svého vzniku?

Nicméně nový stroj prozatím šije dobře a nezlobí. Spravil všechno "napotom" odložené šatstvo, ušil košík a prostírání z prádelní šňůry a teď mi pomáhá dát dohromady finální výrobky z utkaných polotovarů.


Moc bych si přála, aby byly také trvalé a sloužily ne krátkou, přechodnou dobu, ale aby mě třeba i přežily. Aby si kdosi v budoucnosti mohl říct - hele, tohle je taška po babičce! nebo něco podobného. Spatřuji v tom krásu i užitek tkaní. Když už mi vytvořit něco takového trvalo tak dlouho, tak ať to slouží do roztrhání.