čtvrtek 17. března 2016

Strasti a slasti


Vzpomínám si celkem často, jak netrpělivá jsem bývala coby mládě, jak mě některé činnosti, např. rozmotávání vyšívacích bavlnek nebo klubek na pletení, dokázaly rozzuřit do běla.
Jeden velmi pozitivní vliv ručních prací na člověka oceňuji. Učí trpělivosti. Myslela jsem, že jí za roky a roky každodenního šmodrchání mám na rozdávání. Ale nová činnost, kterou pro mě i po dvou letech tkaní ještě stále je, mě vrací z výšin zpátky pokorně na zem.



OSNOVA! - to je něco, na co se musím hodně obrnit. Najít dostatek volného času a klidu. Už při jejím výpočtu a následném snování se na mě nesmí mluvit, jinak se mi vrací stavy vzteku z předpubertální doby. Počítat něco znovu a znovu mě nebaví.

Pak přijde návlek. Opět něco, čemu věnuji jeden den. A to pouze v případě, když se mi to povede navléknout bez chyby. Zkouška ukáže, jestli mě popadne znovu nervový záchvat spojený s rezignací pro hodiny příští, nebo jestli se konečně dostaví radostné zadostiučinění v podobě vzoru ve tkanině. Počáteční strasti mám za sebou, na řadě jsou slasti. Opravdová radost z toho, jak se daří a že všechno vychází podle plánu. Nenechám si ji pokazit ani prasklou osnovní nití nebo nedostatkem materiálu, to všechno se dá hravě vyřešit.

Závěr - sváteční okamžik, že si k tomu div nepouštím slavnostní fanfáry, je odstřižení a odjištění zbožového válce. Teprve teď se ukáže, jaký obrovský kus práce se na něm ukrýval.


Konec slastí, nastupují opět strasti. Jsem člověk, který přes plány budoucí není schopný dokončit věci současné. S velkým sebezapřením začišťuji, došívám, peru a žehlím finální tkaninu, ale na stavu už zatím trůní a láká k přisednutí jiná.

Nakonec jsem přece jen utkané dokončila. Dvoje prostírání a jeden malý kousek navíc jsem obšívala ručně. Mám pocit, že stroj by byl v tomto případě nepatřičný a všechno by jen pokazil. Už je i vypráno a vyžehleno, jednotlivé kousky se k mé radosti smrskly do správné velikosti.