pátek 25. listopadu 2016

Jak si dobít baterky


Život je taková houpačka, všimli jste si? Chvíli je člověk nahoře, výská od radosti nebo z euforie, a pak hezky zase šupem dolů. Naštěstí jen na chvíli. Občas se ale taky podaří spadnout a pěkně si natlouct. Můžu ale znovu vstát, vyskočit si nazpátek a vyhoupnout se opět do závratných výšin. Asi je to tak dobře. Bez bolesti není radosti. Beru to tak. Když se chci na houpačce dostat co nejvýš, musím pro to vyvinout nějakou námahu. A i v životě je to stejné. Pro to, abych zažila radost, musím něco udělat. Sama od sebe přijde jen málokdy.


Všechny moje koníčky, které tak ráda dělám, mi dobíjí životní baterie. Jsou to okamžiky, na které se těším. Dávám si je za odměnu. Jsou to devizy, které hned tak někde neseženu. Radost, úspěch, objevování, čistá hlava, klid v duši a také noví přátelé, se kterými bych se jinak nepotkala. To všechno jsem získala za jeden jediný víkend, který jsem mohla strávit ve společnosti své sestry a skvělých lidiček, jakými jsou manželé Limovi.


Čas se přesunul někam do vedlejšího prostoru. Plynul tak nějak jinak. Zpomalil, zatímco v okolním světě svištěl dál svou nezadržitelnou rychlostí. Zaobírali jsme se společně tkalcovskými a předkalcovskými technikami, tak to nelze uspěchat. Krosienky jsem znala už dlouho, v ruce jsem měla několik publikací, kdysi jsem si je trochu neumětelsky i vyzkoušela. Ale co s nimi umí Lenka Limová, to mi hlava nebere. Ještě bych pochopila šály, čepice nebo vestičky. Jenže to bych u ní nesměla na vlastní oči vidět třeba taky sukni nebo celé šaty! Že jsou nějaké možnosti vzorování jsem věděla, ale že jich je tolik!


Jen s jednoduchými pracovními prostředky, jakými je rám a pár pomocných tyček, lze vytvořit spoustu věcí. A přestože je to technika velice starobylá, lépe řečeno pravěká, nabízí využití ve velice současných věcech. Dostala mě svou jednoduchostí a možnostmi. Jen se obávám, že si budu muset přifouknout den, napumpovat do něj o pár hodin víc, abych se vůbec mohla věnovat všemu, co bych ráda.


U Limů jsem byla jako u vytržení ještě i z jiného důvodu - tkalcovské stavy, kolovraty, kam se podíváš, obyčejné předměty, kterých se dotýkaly ruce předcházejících generací řemeslníků. A ony ty věci nezahálí, většina z nich dál plní funkci, pro kterou byly kdysi vyrobeny. Na tom se zase podílí převážně hlava Limovic rodiny. Tohle že nefunguje? šroubity, šroubity,... trochu porovnat, připomeň mi, že mám koupit podložku,... a už to zase funguje, jak má. Śmitec, jak by řekl můj děda, který byl v tomhle ohledu hodně podobný.



Konečně jsem poznala Paříka. S Paříkem jsem to do té doby měla jako s paní Colombovou, neustále se o něm hovoří, ale nikde jsem ho nemohla vidět. Bodejž by taky jo, už se nevyrábí. Ale tká na něm spoustu lidí. A já si to mohla také zkusit. Turbo tkaní s využitím člunkové dráhy. Pane jo! Pěkný zmatek nastal v mé hlavě, než se mi podařilo zkoordinovat hlavu, ruce i nohy (a přitom se právě krásně zapomíná na všechny bolístky i starosti).


A já se na oplátku snažila naučit něco málo z toho, co ovládám zase já. A vyšlo z toho něco tak krásně po Limovsku (nevím, jak lépe to nazvat). Prostě když dva dělají totéž, není to totéž. Je v tom zatkaná duše, city a pocity, a to pak výsledek nemůže být stejný. Vždyť by to byla nuda.


Vracela jsem se domů plná euforie z těch výšin, ve kterých jsem se na čas ocitla, a věděla jsem, že dole, kam se zase v reálném čase zhoupnu, to bude daleko snesitelnější. Díky!


Ps. Zatímco já o gubě pořád jenom mluvím, Lenka činí. Tohle je její pojetí. Poprosila jsem ji o svolení zveřejnit její práci. Myslím, že se to dá jen obdivovat. Kopírovat určitě ne. Je to originál a originálem zůstane. A další její věci můžete vidět buď na jejím FB profilu nebo ZDE.


4 komentáře:

  1. Júúúj, nemám slov nad tým všetkým.To boli naozaj krásne zážitky.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásné, musel to být srdíčkový zážitek, poznat zase nové techniky, vlastně spíš vidět na vlastní oči a vyzkoušet si je. To je to, co mě žene pořád dál, protože když si myslím, že umím, vím, nakonec dojdu k tomu, že neumím a nevím. A jdu do toho znovu. Prostě všechno, z čeho se dá něco vyrobit je úžasné, jen mě musí vždycky někdo nebo něco nakopnout, aby v hlavě cinklo. I ty jsi jedním z otisků na mém pozadí.😊💛

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dášo, děkuju za milá slova. A můžu tě ujistit, že s tebou to mám úplně stejně. I když se neznáme osobně, tvoje práce je moc inspirativní, jsi můj motor a poháníš mě vpřed. Myslím si, že je to skvělé. Vždyť tak to fungovalo vždyckyJeden pro druhého by měl být povzbuzením.

      Vymazat
  3. Niesamowite są Twoje prace. Lubię zaglądać na Twego bloga. Pozdrawiam i życzę dalszych pomysłów i pięknych realizacji. :)

    Asia

    OdpovědětVymazat