neděle 5. února 2017

Jak jsem objevila Ameriku


Napomohla tomu nemoc. Sklátila mě tak, že mě nohy neunesly. Prvních pár dní jsem prospala, ale následujících několik dní už se spát nedalo. A nedalo se dělat ani nic jiného. Neunesla jsem pletení v ruce, na knihu jsem neměla ani pomyšlení a koukat na televizi je pasivní nuda. Už nevím, co mě k myšlence vyzkoušet tuhle techniku přivedlo. Možná jsem na ni narazila při hledání námětů na příští koberce. Taky se mi zastesklo po tkaní tapisérií, ale tkací rám bych také neunesla.
Prostě najednou tu byla silná touha vytvořit obrázek a to tak, že vzít do ruky háček, kus plátna a vlnu a začít protahovat smyčky. Vznikl malý smyčkový kobereček vytvořený v kruhovém vyšívacím rámu. Použila jsem vlnu valašku, barvenou přírodninami, co jsem měla napředenou právě pro tapisérie. A ono to šlo. Velice snadno a rychle, až jsem z toho měla velkou radost. A při tom smyčkování mi v hlavě začaly vyskakovat další a další plány, omezené pouze nedostatkem vhodného  materiálu v mé domácnosti.




Není to tak, že bych tuhle techniku dříve neznala. Pamatuji si dobu chemlonových  i jiných koberečků. Pro neznalce - trubičkou od versatilky se protáhla umělá chemlonová příze. Její konec se nahříval nad svíčkou a v okamžiku, kdy se začal škvařit a měnit ve žhavé lepivé cosi, se přilepil na podkladové plátno a odstřihl v příslušné výšce. Vzikaly tak koberečky, které připomínaly vázané koberce. Byla to však práce drobet smradlavá a také nebezpečná, neboť se občas stalo, že se chemlon vzňal a bylo nutné ho rychle uhasit. Ukápnutí rozžhavené umělotiny na ruku taky nebylo příjemné.


Jak rychle tahle móda přišla, tak rychle zase odešla. Přiškvařované chemlonové střapce nahradily jiné techniky. Byla tu firma Tapiko, která vám dodala podkladovou mřížku, nařezané barevné kousky vlny, háček, opatřený jazýčkem, který uzavřel přízi v očku a vy jste tak mohli protáhnout smyčku mřížkou, uvázat uzlík za uzlíkem a koberec byl na světě. S materiálem jste si kupovali zároveň i předlohu. A to byl důvod, proč mě to nebavilo. Nemohla jsem si z daných předloh nějak vybrat. Vyrobila jsem asi tři nástěnné koberce, které jsem hned věnovala, a tím to pro mě skončilo.


V časopisech se objevila ještě jedna technika. Byly to koberce dělané vpichováním zvláštní duté jehly, kterou byla protažená příze. Jak jste jehlu zapichovali do předkresleného vzoru, tvořily se na druhé straně plátna smyčky a tím i smyčkový povrch koberečku. Nikdy se mi nepodařilo tuto jehlu získat. Po ruce nebyl šikovný kutil, který by mi ji mohl vyrobit a v obchodech to bylo jako vyhrát v loterii, pokud by na něco takového člověk narazil.


Všechny tyhle techniky mého dětství u mne upadly v zapomnění. Ale teď se znovu vynořily. V Americe a také v Kanadě totiž, zdá se, jsou velice populární. Existují specializované obchody, které vám nabídnou materiál i speciální pomůcky a navrch ještě spoustu předloh, knih a časopisů. To pro ty, kteří si nevěří a předlohy potřebují. Je to ale tak snadné, takže jestli udržíte tužku v ruce a umíte alespoň trochu kreslit, můžete si dělat vlastní návrhy, případně využít kresby svých dětí, protože motivy téhle techniky bývají velice často primitivní a jednoduché, tzv. primitive folk art.


Vytváření těchto koberečků se podle použité techniky dělí do skupin. Je tu druh vyvazovaných koberců, stejná technika, jakou jsem využívala při tvorbě tapiko koberců, nazývaná "lutch hooking".
Soupravy Tapiko si můžete v různých e-shopech s pomůckami pro ruční práce koupit i dnes. Připadají mi ale ještě kýčovitější, než bývaly dříve.

Pak je tu technika všívaných smyček za pomoci už zmiňované duté jehly. Anglický název je "punch needle". Vyrábí se jehly různých velikostí a podle použitého materiálu pak můžete tvořit jemné smyčkové obrázky nebo koberce. Při prohlížení videí jsem narazila i na ruční strojek, který využívá stejný princip. Jen jehlu nezapichujete vy, točí se kličkou a ono to všívá smyčky samo. No, od tohoto strojku už není daleko ke kobercové nastřelovací pistoli, pomůcce pro profesionály. Tak zpátky k ruční práci.

Popis techniky zvané "rug hooking" jsem si nechala na konec. Protože to je právě ona technika, kterou si v poslední době krátím čas.  Nepotřebuji žádné extra pomůcky. Háčků s rukovětí mám doma spoustu, také zásoby kanavy a ani o vlnu nemám nouzi. Historie vzniku této techniky je poměrně dlouhá a zajímavá. Tak jen v krátkosti - dočetla jsem se, že ženy z chudých domácností pokukovaly po krásných kobercích v bohatších obydlích. Přemýšlely, jak by si něco podobného mohly vyrobit, a vymyslely. Jako materiál jim posloužilo to, co bylo po ruce - pytlovina nebo jiná hrubá látka pro podklad a zbytky přízí nebo látek, které byly nastříhány na úzké proužky. Ty se pak za pomoci háčku protahovaly pytlovinou. Kdo si chce nastudovat zajímavosti o technice podrobněji pak ZDE.

Prodávají se speciální háčky, které jsou na rozdíl od háčků pro háčkování širší, aby zvětšily otvor, kterým se protahuje materiál. Autoři koberečků využívají materiál k protahování všeho druhu. Recyklují staré oblečení, což je mi velice sympatické. Méně sympatické mi je, že i tady, podobně jako u patchworku, už můžete nakupovat látky určené přímo na rug hooking a s pomocí malého strojku si je řežete na úzké proužky. Tomu nefandím, přijde mi nesmyslné utkat látku proto, aby byla rozstříhána na kousíčky nebo proužky. Ale při téhle tvorbě se fantazii meze nekladou. Podkladem můžete protahovat cokoliv a jednotlivé materiály i kombinovat. Například spředenou přízi s nespředenými pramínky vlny, proužky textilu s přízí všeho druhu. Vznikají tak rozličné textury, které mohou vytvářet zajímavé obrazy. Tahle technika má prostě spoustu možností, se kterými se můžete vyřádit podle libosti. A to mám určitě v plánu i já.