úterý 9. května 2017

Zahrada


Duben až květen se nese v duchu zahradních prací. Někdo by řekl otročiny, protože tak to ve skutečnosti je. Jestli chci mít nějaký užitek, ať už estetický nebo praktický, musím stihnout během krátké doby vyhrabat, vyčistit, prořezat, ostříhat, vyplít, nakypřit, dodat živiny v podobě mnoha koleček kompostu, přeházet hromadu dosud nezetlelého kompostu, zasít, přepíchat, protrhat, přesadit... Do toho si přijdou internetové i kamenné obchody s čerstvou nabídkou rostlin všeho druhu, takže já, sysel zahradní, opět neodolám, nakupuji a následně pobíhám s květináči po zahradě a vymýšlím možná i nemožná uspořádání, přirýpávám další záhony, o kterých už dopředu vím, že nebudu stíhat jejich pletí :-(



Přesto si nedám pokoj. Stojí to totiž za všechen ten pot, námahu, bolavé ruce a vlastně celé tělo. Každý večer si říkám, zítra si odpočineš. Každé ráno obejdu zahradu a vidím - tady práce, támhle práce a už to nevydržím a zase nořím ruce do hlíny.


Nějakých dvacet nebo i více pracovních jar proměnilo náš pozemek (suchý švestkový sad) v malý mikrosvět, ekosystém, který mě i po těch letech ještě stále učí chápat svět rostlin a živočichů. Kdysi jsem do zahrady vsazovala to, co se mi líbilo. Tak to už tu dávno není. Zahrada mi dala za vyučenou a spolkla vetřelce k snídani. Ponechala si jen ty rostliny, co ji nesvrběly v travnatém kožíšku. A ty rostly a rostly, až proměnily celkové klima zahrady. Z rozpálené, suchopárné loučky se proměnila ve stinné místo. A opět mi dávala ponaučení, které že rostliny ji smí zdobit a které ne. Nakonec mi povolila alespoň několik uspokojení mé sběratelské vášně - denivky a čechravy pro květ, hosty pro zakrytí půdy, aby nevysychala, a keře, které milují kyselou půdu. Zjistila jsem, že to stačí. A tak tam, kde kdysi bývala skalka s hořci, netřesky, trávničkami a plaménky a já nevím čím ještě, je nyní záhon denivkový, který doplňují sezóní rostliny. A denivek, těhle nádherných a nenáročných rostlin, je tolik druhů, že to nikdy nebude nuda. Mohla bych si jimi osázet klidně celé pole, a přesto bude každá jiná.
(jen tak ze zvědavosti jsem ve své zahradě napočítala 61 druhů, některé ještě nekvetly, tak letos budou určitě příjemným překvapením)









Do zahrady se nastěhovalo spoustu živočichů. Slepýši, vykrmení zřejmě slimáky a tlustými ponravami, ještěrky, také pořádné kousky, žádní drobečkové, užovka, žáby a žabky všeho druhu, občas ježek a hlavně spousta ptáků, kterým manžel nadělal budky a podpěry pro hnízda kolem celého domu.


Ptactva je tu mnoho. Jsou ale dost hákliví na pořizování portrétů a jejich zveřejňování.

To kamarádka ještěrka se klidně vyfotit nechá a ještě mi i zapózuje.


Dostali jsme hotýlek pro hmyz.

 Ale my už mu dávno vytváříme super hotel se vším komfortem.

Krok smí volně po zahradě pobíhat. A že toho za den (někdy i v noci) naběhá!

Přizpůsobila jsem cestičky jeho vydupaným stezkám a tam, kde nechci, aby dupal, mám proutěné plůtky nebo zvýšené záhony. Naučil se je respektovat. Zvýšené záhony mi dávají možnost se něčeho v našich klimatických podmínkách dopěstovat. Jaro se tu probouzí později. Půda je prašná, suchá a silně kyselá. Jedinou možností je pěstování na kompostu. Zkoušela jsem permakulturní záhony. Ty tu díky půdě neudrží tvar, i když fungovaly dobře (první dva roky). Pak jsem přešla na zvýšené záhony, nejprve dřevěné a teď stavěné z dutých prefabrikátů. Zdá se, že budou fungovat. Jahody, které byly na vyhození, se sebraly a už kvetou. A zatím všechno roste, jak má.


Opravdu velkou inspirací i poučením jsou mi pořady televize BBC, které se dají sledovat už i u nás. I když se v překladu možná někdy objeví chybka, hlavní myšlenka tu zůstává - organické zahrady, které se co nejvíce přibližují přírodě. Monty Don je můj "velký zahradnický guru". Vstřebávám všechny jeho rady (ale nejen jeho), i když se naše vnitrozemské podmínky liší od těch ostrovních. Vím, že moje záhony (natož trávník) nikdy nebudou tak excelentní, přesto z nich mám radost. A to je ta největší odměna za všechnu tu dřinu.