pondělí 19. června 2017

Jak si vyplnit den, aneb nestříhejte králíky za větru


Na sobotu jsem měla naplánované běžné sobotní činnosti - úklid, prádlo apod. Taky jako každý den podojit kozy. Ranní nahlédnutí do králíkárny mi připomnělo, že jim chci (musím) vyčistit kotce. Jsou teď ve stádiu srsti ještě ne dost dlouhé na stříhání, ale už dost dlouhé na to, aby snadno zaplstila. A tak se musí držet v čistotě a česat a česat! Taky mrňouskové už ji mají dlouhou. Je tak jemná, že se jim do ní zamotává kdeco. A tak, jakmile bylo vyčištěno a nakrmeno, přišlo na řadu česání dospělých a stříhání malých. Nějak jsem si při tom všem nevšimla větru. První dva ze šestice sourozenců byli ostříháni venku. Já vypadala jako sněhulák. A stačilo jedno fouknutí a povětřím se rázem vznášela ostříhaná chmýrka jako sněhové vločky. Celý dvůr byl rázem bílý. Nepomohlo zmatené pobíhání s hráběmi. S dalšími už jsem se stěhovala do vlněné boudičky.




Ale co teď se zahradou? Sekačka sebere všechno, uvědomila jsem si. A tak byl tento můj neoblíbený pomocník vytažen z kouta boudy a když už jsem byla v ráži, posekla jsem všechna místa kolem domu, kudy se chodí. Zahrada byla zbavená bílých chlupů i trávy. To už se přehouplo poledne. Naštěstí mám doma dostatek kuchařů, o oběd bylo postaráno. Bylo posečeno a vykoukl další čertík z krabičky. Plevel. Nějak moc teď trčel za záhonů, nemohl se skrýt za trávu. A tak jsem klesla na kolena a odplevelila nějakých dvacet metrů záhonů kolem plotu a vysvobodila proutěný opletek kolem nich, takže už je zase vidět. Nějak těžce se mi z těch kolen vstávalo. Na úklid domu nebo prádlo už jsem neměla ani pomyšlení. Všechny moje myšlenky se upínaly k jednomu bodu - KAFE!


Uvařila jsem si dobré pro sebe i pro mužíčka, klesli jsme do zahradních křesílek a já si spokojeně prohlížela zahradu. Vtom auto s návštěvou. Vezu ti práci! s úsměvem se ke mně hrnula sestra, v náruči květníčky se sazenicemi. Ne že by se mi nehodily, odstraněním plevelu se obnažila některá místa v záhonech. Ale představa, že zas musím na kolena...


To dáš! Musíš to nasázet, jinak to všechno pojde! Odskočili jsme si na večerní dojení a pak hurá do záhonů. A když už je nasázeno, musí se zakropit. Raději teplou vodou z konve, než studenou ze studny, aby nová sadba nedostala šok. Večer ještě zbylo udělat sýr a mohla jsem jít spát.



Cože se říká o neděli? Že v neděli se nedělá? No, mohla bych začít s novou vyprávěnkou, kterak jsem si naplánovala odpočinek v podobě lenošení, ale počasí je krásné, dalo by se sušit seno, taky vlněná boudička potřebuje uklidit a co se děje ve skleníku...


V těhle chvílích si vždycky vzpomenu na naše předky. Jak těžké to museli mít, kolik práce museli zastat. Já nemusím, dělám všechno dobrovolně a zatím na to stačím. I ten malý kousek, na kterém se šmrdolím, vyžaduje hodně sil. Kam se na to hrabe posilovna. Např. chůze se zátěží (kolečka, kbelíky, konve), spousta dřepů a shybů, protahování svalstva v podobě překonávání překážek v záhonu, posilování rukou - kdyby trhání plevele nestačilo, je tu ruční dojení. Jenom si tak uvažuji, jestli je mi tahle námaha, co se týče zdraví a kondice, platná.




2 komentáře:

  1. Vladi u vas to ted vypada tak krasne,prazdniny se uz blizi tak budes mit vic casu snad i na odpocinek.

    OdpovědětVymazat
  2. co tu kolem kvítí kvete,
    kolik je tu zvířátek,
    kolik ptáčků, ptáčátek,
    kolik je tu dobrých lidí,
    co si radost nezávidí..
    Krásně sepsáno, až to ve mně vyvolalo tuhle básničku(o:

    toh

    OdpovědětVymazat